Váleční hrdinové

Toto je třetí článek zaměřený na soužití holubů a lidí. V minulém díle jsme se zabývali hlavně městskými holubníky a tím, jak jsou holubníky užitečné při regulaci holubích populací ve městech. V tomto článku si ukážeme, jak moc holubi lidem pomáhali a jak si jich lidé dokázali vážit.

Holubi pomáhali lidem po tisíce let, ale jejich jednoznačně největší nasazení bylo v první světové válce. V rozbombardovaných zákopech byli často jedinou spojnicí s velitelstvím a jejich služeb využívaly všechny válčící strany včetně dělostřelců, tankistů, ale i posádek lodí a ponorek.

Holubi byli schopni proletět nepřátelskou palbou a dostat se na určené místo i se smrtelným zraněním. Často takový holub po příletu zemřel, a dokonce existují vyznamenaní holubí hrdinové.

Dnes se možná zdá až neuvěřitelné, že existoval zákon na ochranu holubů a vyplácely se odměny za zabití dravých ptáků. V Británii mohla být za zabití holuba udělená pokuta až 30 000 liber (v přepočtu na dnešní měnu).

Odhaduje se, že na západní frontě bylo v roce 1916 nasazeno asi 400 mobilních holubníků a asi 100 000 holubů.

Hrdina John Silver

Tento holub se narodil v zákopech první linie v lednu 1918 a sehrál důležitou úlohu v bitvě u Argonne.

Německá armáda dobře věděla, že holubi přenášejí zprávy, a proto přelétající holuby sestřelovala v křížové palbě. Ale John Silver se dokázal palbě zkušeně vyhýbat a jeho přelety nad nepřátelskou linií do divizního holubníku byly velmi vzrušující.

21. října 1918 byl vypuštěn ze zákopů, aby doručil důležitý vzkaz na velitelství, vzdálené cca 40 km. Nepřítel okamžitě zahájil zuřivou palbu, kterou John Silver zkušeně prokličkoval. Nicméně znenadání vedle něho vybuchl granát, tlaková vlna ho nejdřív vynesla vysoko nahoru a pak srazila k zemi. Za nesmírného úsilí se mu podařilo znovu nabrat výšku a pokračovat ve svém kurzu. Na velitelství doletěl za 25 minut a byl na něj příšerný pohled. Kulka mu proletěla hrudníčkem, střepiny granátu potrhaly jeho drobné tělíčko a chyběla mu pravá noha. Tuba se vzkazem byla ale neporušená a visela za vazy utrhnuté nožičky. Po týdnech léčení se uzdravil, ale do aktivní služby se už nevrátil. Stal se válečným hrdinou, šel do důchodu a v roce 1921 se stal maskotem 11. signální divize americké armády. Jméno dostal po jednonohém pirátu z Ostrova pokladů. Zemřel v roce 1935 ve věku 17 let a 11 měsíců a jeho tělo je vystaveno v Národním muzeu Letectva Spojených států amerických poblíž Daytonu v Ohiu.

Hrdin(k)a Cher Ami

Cher Ami se stala doslova spásou amerických vojáků za první světové války, kdy za vypjatých okolností doručila armádnímu sboru ve Francii celkem 12 důležitých zpráv.

Nejvýznamnější operaci si připsala počátkem října 1918 v bitvě u Argonne. Americké divize tehdy zahájily útok proti německým liniím a spolu s nimi měli zleva postupovat Francouzi. Ti však zaváhali a levé křídlo zůstalo prázdné. Pět set amerických vojáků se tak ocitlo hluboko v nepřátelském území a zanedlouho byli obklíčeni. V obavě o holý život vyslali obklíčení Američané ke svým krajanům celkem tři holuby s depeší, dva z nich ovšem Němci okamžitě sestřelili. A právě Cher Ami zůstala poslední nadějí. Přestože i ji jedna z kulek zasáhla, dokázala se znovu zvednout a za 25 minut uletět 64 km. Doručila tak na velitelství zprávu v následujícím znění: "Jsme podél cesty 276,4. Střílejí na nás naši vlastní dělostřelci. Proboha, zastavte to!" Z 500 mužů nakonec přežilo necelých 200 – a většina z nich se shodla na tom, že za svůj život vděčí právě odvážné holubici.

Cher Ami si ze své poslední mise odnesla ošklivá zranění. Měla prostřelený hrudník a přišla o jednu nohu, místo níž pak dostala dřevěnou protézku. Stala se snad nejslavnějším zvířetem první světové války a za svůj neohrožený čin si vysloužila i válečný kříž za statečnost. Cher Ami zemřela na následky zranění 13. června roku 1919 a její mumifikované tělíčko je vystaveno ve washingtonském Národním muzeu americké historie, v expozici Cena svobody.

Na počest Cher Ami a dalších holubích veteránů oslavují Američané právě v tento den National Pigeon Day (Pigeon Appreciation Day) čili Národní den holubů.

V roce 2021 nechalo Národní muzeum americké historie společně s Národním přírodovědným muzeem a Smithsonovskou národní zoologickou zahradou analyzovat vzorky DNA od Cher Ami. Výsledná zpráva byla pro mnohé překvapením. Došla totiž k závěru, že Cher Ami byl samec, což by odpovídalo i tajným vojenským záznamům.

Hrdina Gustav

Gustav sloužil v řadách RAF a spolu s dalšími 500 holuby se zúčastnil vylodění spojenců v Normandii. Jako prvnímu se mu podařilo doručit zprávu o vylodění v tomto znění: "Jsme právě přibližně 20 mil od pláže. První útočné oddíly se vylodily v 07.50. Nepřátelská děla na pláži mlčí... Průběžně jsem zavalován informacemi. Letadla Lightning, Typhoon a ,létající pevnosti' nad námi přelétávají od 05.45. Nepřátelská letadla nejsou vidět," zněla stručná zpráva.

Přes nepříznivé počasí a protivítr o síle 30 mil za hodinu uletěl Gustav vzdálenost 240 km od břehů Normandie na svoji "základnu" na ostrově Thorney poblíž jihoanglického přístavu Portsmouth za 5 hodin a 16 minut.

Za svůj příspěvek k úspěšné invazi byl Gustav 1. září 1944 vyznamenán Dickin Medal, jakousi zvířecí obdobou nejvyššího britského vojenského vyznamenání Victoria Cross.

Gustav přežil navzdory nepřátelským kulkám i špatnému počasí celou válku. Bohužel se dočkal nehrdinského konce, když jej jeho poválečný chovatel při čištění holubníku omylem zašlápl.

Opeření špioni

Německá armáda našla pro holuby v první světové válce ještě jiné využití, a to při pořizování leteckých snímků nepřátelských pozic.

Techniku leteckých snímků vynalezl německý lékárník Julius Neubronner, který již dříve využíval holubů k doručování léků. Připevnil na holuby hliníkový postroj a malý fotoaparát s časovým spínačem. Tento nápad si nechal v roce 1908 patentovat, velmi brzy se pak o jeho patent začala zajímat německá armáda.

Fotoaparáty byly tenkrát hodně těžké a holubi si museli na zátěž postupně zvykat. Na bojiště byli přepravováni v mobilních holubnících a byli vycvičeni se vracet zpět do holubníku na různá místa. Létali ve výšce 50 až 100 metrů a rychlostí asi 15 km za hodinu.

Od druhé poloviny 20. století s rozvojem technologií význam holubů klesl a omezil se spíše na ojedinělé, někdy hodně kuriózní projekty. A s klesajícím významem holubů začal vznikat jejich negativní obraz ve společnosti, až se nakonec z holuba stal štvanec. To je opravdu neslavný konec bývalých pomocníků a hrdinů!

Pokud vás téma soužití holubů a lidí zajímá, budeme rádi, když nás budete sledovat ve FB stránce Obecní holubník nebo v diskuzní skupině Obecní holubník.